Pověst o krásné Hedvice a nešťastné lásce na Považském hradě

XVII. století ve střední Evropě symbolizuje boj o trůn Českého království a Uherska mezi Ferdinandem I. Habsburským a Janem Zápolským, a také mnoho prohraných bitev, včetně bitvy u Moháče v roce 1526, kde osmanská armáda rozdrtila uherskou armádu, kterou velel král Ludvík Jagellonský.

Byl to čas, kdy platil mravní kodex rytířů, a každý kandidát na rytíře znal tzv. osm ctností, ke kterým patří:

•          život v pravdě,

•          víra,

•          litování svých hříchů,

•          dávání najevo pokoru,

•          milování spravedlnosti,

•          být milosrdným,

•          být upřímným a velkorysým,

•          snášení pronásledování.

Nejuznávanějším, ale i brutálním válečníkem tehdejšího Uherska byl Ladislav z Podmanína. Proslavil se tím, že vládl železnou pěstí, díky tomu se v poměrně krátkém čase téměř všechny považské zámky a hrady dostaly do jeho vlastnictví, kromě jednoho – Budatínu. Ladislav Podmanický se stal vzorem pro své vnuky – bratry: Jana a Rafaela, kteří po jeho smrti převzali část majetku rodu Podmanickovců. Jejich hlavním sídlem byl Považský hrad. Byl vybudován na strmém kopci u řeky Váh. S ohledem na skutečnost, že bratři byli vychováni shodně s mravním kodexem rytířů, a doba ve které žili se vyznačovala neustálými boji, které negativně ji ovlivnily. Co se obrátilo v  mimořádnou brutalitu v mnoha aspektech jejich událostí. Proslavili se svými loupežnými výpravami, které nezřídka byly provázeny vraždami, zoufalostí a slzami nevinných lidí. Měli tak velikou moc a silu, že nikdo nebyl schopný je porazit a zastavit vlnu zločinnosti, do doby, kdy následky jistého setkaní v roce 1545 (nebo 1543) přivedly je do toho, že se vzdali králi. Jan a Rafael vždy společně plánovali výpravy a společně se na ně vydávali. Avšak jednou Jan řekl bratrovi: „Myslím, že už jsme dostatečně silní a zkušení. Mohli bychom se zkusit rozdělit při nejbližší výpravě. Já pojedu s částí vojska na Moravu, a ty směrem ke Žilině, skrz údolí Kysuce a Jablunkovský průsmyk na Slezsko“. Rafaelovi se ten nápad líbil, bratři si potřásli rukou, a později tak učinili.

Po několika dnech výpravy Rafaelovi poslové ho informovali, že postřehli 6 povozů jedoucích jim na proti, a v jednom z nich jede slezský šlechtic spolu s dcerou Hedvikou. Neočekávané setkaní krásné slečny na cestě přivedly vyzrálého Rafaela do vášně a ochoty dobytí Polky. Avšak věděl, že jediným způsobem k dosažení svého cíle bude útok na suitu. Rafael seskočil z koně a spolu s rytíři zaútočil na Poláky. Šlechtice a jeho podřízených ovázali silným provazem a hodili do horské řeky, a krásnou Hedviku posadili do povozu Rafaela, pak se okamžitě vydali na zpáteční cestu. Téže noci se vrátili na považský hrad, a dívku uzavřeno v strážní místnosti. Jenom jedna osoba jí mohla přinášet pití a jídlo. Byla to starší služka. Zamilovaný Rafael jí ihned vyznal svou lásku, ale Hedvika ho odmítla. Vyvolalo to u něj frustraci. Mezitím se zraněný polský šlechtic vysvobodil z provazů a dostal se do nejbližšího domu, kde obdržel pomoc. Díky ní se mohl vrátit na Slezsko a hned oznámit svému synovi ,co se stalo. Ten statečný mládenec si předsevzal, že zachrání jedinou milovanou sestru a zorganizoval výpravu na Považský hrad. Nic netušící Jan se vrátil na Pováží. Když se dověděl o historii krásné dívky a nešťastné Rafaelově lásce, sám chtěl poznat osobu, která tak změnila bratra. Vtrhnuv bez souhlasu bratra do strážní místnosti, zahlédl Hedviku a očarovaný jej jejím půvabem ji chtěl požádat o ruku.

Velká láska k téže ženě rozdělila bratry, kteří se v záchvatu zuřivosti začali rvát před jejíma očima. Hedvika vidouc muže, začala strašně křičet. Tím přivodila, že služebnictvo přiběhlo do komnaty, rozdělilo bratry a odvedlo do svých pokojů. Za úsvitu Jan předal Rafaelovi rukavici, tímto byl vyzván na souboj, ke kterému mělo dojít za tři dny. Když se o tom dozvěděli kumpáni, ve strachu o svou budoucnost, rozhodli smířit bratry a přesvědčit je, že budou silní pouze tehdy, kdy budou spolu. Navrhli, aby losem vybrat toho, který pořádá Hedviku o ruku. Štěstí přálo Janovi, a bratr mohl už jen hluboko v sobě skrývat hněv a smutek. Po několika dnech svatebních příprav dvorští informátoři předali zprávu, že Budatínsky hrad zůstal přes rod Szunyoghovců opuštěn, byli právě jmenováni k císařskému dvoru. Bratři se už dlouhou dobu připravovali dobýt Budatín, a teď stála před nimi jedinečná příležitost. Bez váhání organizovali výpravu a vyrazili. Tu příležitost využil Rafael, který po několika hodinách cesty začal předstírat, že se špatně cítí a po rozhovoru s bratrem se vrátil zpátky na hrad. Tím se rozhodl přesvědčit Polku o své lásce, ale ona ho pořád odmítala a začala mu vyhrožovat, že pro ni přijde milovaný a ho pomstí. A tím, velká touha a láska se změnila v nenávist, a Rafael zahrozil, že jestli si  ji on nevezme za ženu, to nikdo jiný ji  nebude mít. Rafael zběhl k stařeně, která přinosila dívce jídlo a domluvil se s ní, že podá Hedvice jed, a bratr se nikdy nedozví, co se stalo. Jed nalili do vína, a Rafael pozval dívku na oběd, prosíc o odpuštění. Hedvika přijala pozvání a když už měla číši v ústech, do síně vběhl strážce s informací, že neznámí rytíři zaútočili na hrad. Rafael stihl utéct zadní branou, a tím neznámým se ukázal Hedvičin bratr, který jí jel s pomocí. Společně se svým vojskem sourozenci zabrali cenné věci a odjíždějíce spálili hrad. Rafael se stihl dostat do Jana a předal mu zprávu o útoku, pak se bratři rozhodli zachránit svůj majetek a vrátit se na Považský hrad. Avšak, když tam dorazili kromě popelu, už nic nenašli. Ani své lupy, ani krásnou Polku.

Po této zkušenosti se rozhodli o rekonstrukci hradu a pouze společném životu. Vědomi si narušené důvěry a poklesu síly, jakou měli, rozhodli se vzdát se králi, a ten jim udělil milost. Po smrti Podmanických bratrů se velkolepost Považského hradu začala ztrácet. V roce 1895 vykoupil zříceniny hradu baron Leopold Popper, původem z jednoho z nejbohatších rodů tehdejší Rakousko-uherské monarchie, ale teprve v roce 2007 započato zabezpečení zřícenin a rekonstrukce hradu. Dnes se práce už končí, a my se můžeme radovat  z krásných výhledů a příběhu rytířů-lupičů, kterých náhrobky zůstaly umístěny v Považským kostele

PODPOR NÁS A POŠLI NÁM DAR

ČÍSLO ÚČTU:

PL 19 1600 1462 1828 2254 4000 0001

Navštiv Visegrad coetus Association na: