„Knihovnickým okem …” autorství Malgorzaty Michaleské vítězka dražby na podporu WOŚP
„Sousedy si nevybíráme”. Jsou darem osudu. Zejména, kdy mluvíme o sousedství ve vnitrostátním rozměru. Ačkoli, abychom mohli vykřiknout stejně jako Agnieszka Osecká, by mít dobrého souseda, je třeba na to tvrdě pracovat. Je třeba vystoupit ze sebe a potom přijít k sobě blíž. Podle mě, cestou k tomu je literatura. Přesněji je to obyčejná četba knih. Neznám lepší způsob poznání druhého člověka, jeho kultury a světa hodnot. A tady se začíná problem… Když se dívám na polské čtenářské statistiky, troufám si říct, že většina z nás nezná dokonce ani svou vlastní kulturu. Národní knihovna provedla výzkum, ve kterém zjistila, že 62 % Poláků starších 15 let nepřečetlo v roce 2017 ani jednu knihu. Pro srovnání, v Česku žádnou knihu nepřečetlo jen 17 %. Musím se přiznat, že od toho bolí nejen srdce, ale i jiné části těla. Ten nepříjemný pocit zůstal se mnou, když jsem přečetla článek autorství Mariusze Szczygła o to, že v češtině dokonce existuje speciální slovo pro označení osoby, která má ráda knihy. A jak vypadáme my - Poláci s naším slovem „bibliofil“, které je bez výrazu nebo ze zlomyslným „molem książkowym“?
Vypadáme mdle. Musím tady použít eufemismus, protože vulgarismy nejsou vhodné pro dámu. Ale když čteme, že Slováci vydali 2,1 % svých výdělků na knihy a díky tomu jsou lídrem zemí Evropské unie, vulgarismy jsou na kraji jazyka. Moje pocity neulehčuje fakt, že u našich bratranců Maďarů-čtenářství klesá děsivou rychlosti. Stejně jako Onufry Zagłoba rozhodla jsem se počkat, až se uklidním (příklad to ne ledajak, protože jak tvrdí učenci, Sienkiewicz je nejprodávanějším spisovatelem v Polsku, a dokonce i slavné „Padesát odstínů šedi“ to nedokázalo. Když se moje emoce zklidnily, uvědomila jsem si, že já také mám něco na svědomí. Analýza vlastního svědomí, čili seznamu povinné četby, potvrdila, že dobře znám polskou literaturu, o něco hůř anglickou a španělskou. Mohu říct také něco o ruské nebo německé literatuře. Kdybych musela vyměnit autory zemí Visegrádské skupiny, měla bych delikátní problém rozměru XL. Jak se ukazuje, polský školský systém nepropaguje českou, slovenskou nebo maďarskou literaturu. Samozřejmě, v kánonu na různých úrovních vzdělání jsou díla Václava Havla, Jana Drdy, Karla Čapka, Jaroslava Haška nebo Ference Molnára. Mimochodem, ten poslední byl zakladatelem Ústavu pro polský jazyk na debrecínské univerzitě. Ale vraťme se k našemu seznamu povinné četby, ve kterém spisovatelé z Česka, Slovenska nebo Maďarska jsou obvykle umístění v sekci „volitelná četba“
nebo „pro zájemce“. Výsledek je takový, že sousedi pozůstávají pro nás neznámí.Jako bychom úplně zapomněli o společných dějinách a kulturním dědictví. Možná se za příkladem Mickiewicze či pani Iłłakowiczowny vyplatí se sáhnout po literatuře od Balatonu. Možná, když se zadíváme na Matejkovy obrazy, obdivujíc hru Gustawa Holoubka, nebo vchodíc do poezie Leopolda Staffa budeme se cítit pozváni do světa české literatury, kterého oni byli dědici, kvůli svému českému původu. Možná, očarováni Polou Negri a mistrostvím Laca Adamíka v oblasti režie, pochopíme, že slovenské kořeny tvořili jejich citlivost. Proto mám od dneška předsevzetí k polepšení a nápravě. Sáhnu po maďarských, slovenských a českých knihách. V nich se skrývá kulturní bohatství mých sousedů. Vyplatí se je poznat dříve, než začneme podléhat stereotypům. Literatura, jak jsem už řekla, je nejlepším klíčem k druhému člověku a k jeho celému společenství. Proto vás povzbuzuji, abyste četli díla původem z visegrádské skupiny! Čtěte dokonce i při jídle, protože jak tvrdí Malgorzata Musierowicz, je lepší číst při jídle, než vůbec nečíst. Poznejme naše sousedy a užijme si to. Přeju to sobě i vám.
Vyberte jazyk:
PODPOR NÁS A POŠLI NÁM DAR
ČÍSLO ÚČTU:
PL 19 1600 1462 1828 2254 4000 0001
wegry
Handlowa
Navštiv Visegrad coetus Association na: